Začínáme...

Od dětství jsem vždycky žila v domě. Věděla jsem, že jednou budu chtít svůj vlastní, podle mých představ, bez ohavné studené dlažby v chodbě, bez devadesátkové obývací stěny, bez jakéhokoliv tmavého dubu, se střešními okny, spoustou světla, tak akorát zahrádkou, s kočičími dvířky, psí boudou, vyhřívanou garáží, s ložnicí v podkroví, velkou šatnou, spižírnou, s dostatkem soukromí, bez  sousedů za zdí, co v sobotu ráno zaklepávají obrazy, zrovna, když si chci přispat. Bylo by toho nejspíš ještě hromada, co bych mohla vyjmenovat, ale myslím, že tohle by tak na začátek mohlo stačit.


Svůj dům vnímám jako svůj hrad. Musí mít krásný výhled z oken a soukromí, abych mohla vyjít v županu na terasu a nemusela se rozhlížet po sousedech. Ne jen místo pro přespání, ale jako místo pro život. A tak by měl plnit funkci nejen praktickou, ale i estetickou. Proto bude i obsah tohoto blogu zčásti věnován inspiraci pro bydlení, jaké si přeji nejen já, ale i můj muž (naštěstí máme podobný vkus). Druhou část obsahu věnuji průběhu stavby od samého začátku až do konce. Začneme výběrem pozemku, přes papírování se pomalu dostaneme až k stavbě. Pokusím se tu zaznamenat veškerá úskalí, malé výhry a praktické rady při každém kroku.

Doufám, že si blog najde své čtenáře, že budu moct inspirovat, poradit, nechat si poradit a třeba i diskutovat se stejně naladěnými, přátelskými lidmi.

Lucy

Komentáře

  1. Jako bych viděla sama sebe, když jsme byli na začátku celého toho cirkusu jménem stavba a rodinné bydldení. Naštěstí to máme za sebou. Byla to fuška. Pamatuji si to svoje odhodlání, kdy jsem si říkala, že účtenky si budu dávat do malé peněženky, budu si psát blog a deník, třeba i nějaké spolupráce. No, tak jsem nakonec skončila u kolečka a u toho, že jsem večer padla za vlast. :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat